Náš domek

Města a obce nemají rády, když jim pouštíte dešťovou vodu do kanalizace – odpadní voda se tím totiž ředí a pak se jim v čističce hůř čistí. Takže občanstvo musí samo zachytávat vodu ze svých střech a nějak důstojně ji zneškodňovat ještě na svém pozemku. Přesně tak to musíme udělat i my v Klánovicích. Promýšleli jsme několik cest, jak s vodou chytře naložit. Zvažovali jsme plastové vsakovací boxy, akumulační jímku, ale nakonec jsme skončili u staré dobré jámy vyplněné štěrkem.

Nejběžnější řešení u našich stavebníků je tzv. podzemní štěrkový vsak. To je velká jáma vyplněná štěrkopískem nebo drceným kamenivem. Vodu od okapu tam přivedete vyspádovaným potrubím a ona se přes ten štěrk postupně vsákne hluboko do země.

V našem případě projektant předem spočítal průtok dešťové vody na 0,94 l/s a určil, že na zahradě máme vykopat vsakovací jímku o velikosti 17,7m3. Což je docela dost. V takovém objemu štěrku se může „ztratit“ něco přes 5 m3 vody.

Když se vám nechce kopat tak velkou jámu, můžete si pomoct tím, že do země zakopete plastové vsakovací boxy.

Plastové vsakovací boxy, obrázek z ihned.cz. Tyto boxy jsou tak prokoumané, že se do nich vejde mnohem víc vody než do štěrku o stejném objemu. Díky tomu nemusíte provádět tak rozsáhlé zemní práce. Na druhou stranu jsou samozřejmě mnohem dražší.

Pan Fojtík mi rovnou řekl, že plastové boxy budou drahé a že se nám nevyplatí. Když jsem o tom přemýšlel, řekl jsem si, že lepší než utrácet peníze za vsakovací boxy, ze kterých se voda stejně ztratí, by bylo dát do země akumulační jímku. Říká se jí také retenční nádrž. V ní se dešťová voda schraňuje; dá se k ní připojit čerpadlo a pak můžete dešťovkou zalévat zahradu. A budete to dělat s blaženým pocitem, že vodu máte jaksi zadarmo.

Akumulační jímky se většinou dělají z plastu, protože jsou levnější a je s nimi méně práce. U nás ale hrozila vysoká hladina spodní vody, takže pan Fojtík doporučoval radši solidnější betonovou jímku. U ní je menší nebezpečí, že ji spodní voda vytlačí nahoru (plastové jímky se stejně kvůli spodní vodě musejí obetonovat). Co se objemu týče, zvolili jsme 8 m3, protože to by mělo na zalití naší zahrádky stačit i v případě dlouhotrvajícího sucha.

A začalo kopání. Takhle vypadá trubka, která vede od domu k budoucí jímce.

Hotová jáma. Bohužel se ukázalo, že spodní voda začíná opravdu v nízké hloubce a je jí příliš mnoho.

Pan Fojtík i stavební dozor došli k závěru, že osmikubíková akulumační jímka se nám tam prostě bezpečně nevejde, protože spodní voda by ji vytlačovala vzhůru. Řešením by bylo spokojit se se 4kubíkovou jímkou nebo s dvěma 4kubíkovými jímkami vedle sebe, které budou fungovat jako spojené nádoby. Toto druhé řešení by ovšem bylo složitější a dražší.

Když jsme tohle slyšeli, řekli jsme si dost. Původní 8m3 retenční jímka byla spočítána (materiál i dodávka) 80 564 Kč včetně DPH. A to je dost peněz. Mít za tyhle peníze nějakou maličkou jímku, to už nám přišlo jako neefektivní. A tak jsme změnili názor. Pokorně jsme se vrátili k obyčejné štěrkové jámě podle původního projektu. A místo akumulační jímky radši na zahradě vyvrtáme studnu, která za podobné peníze bude vodu dávat líp. A tak taky uděláme.

Vsakovací jáma o rozměrech 3 x 3 m. Do hloubky 2,95 m je vyplněná štěrkem o zrnitosti 16/32 mm.

Takhle do štěrku ústí trubka od okapu.

Na závěr se štěrk překryje geotextilií a na všechno přijde 0,5m vrstva výkopové zeminy a humusové hlíny.

O dešťovou vodu je tedy postaráno. Ještě vyvrtáme studnu a bude klid. Říkáme si, jestli ke studni připojit automatické zavlažování. Podle pana Fojtíka je to u takto malé zahrádky (pozemek má jen 717 m2) celkem drahá legrace, ale ještě uvidíme. Když pámbu dá, tak do toho půjdem.